Velikonoce ve stínu Izraele - Jeruzaléma?

Už jsem se zde rozepisovala o svém (tedy se skupinou) pěším putování po Izraeli, jehož cílem byl Jeruzalém... Ano, pozorný čtenář podotkne, že chyběl poslední den a tedy vstup do samotného cíle pouti, tedy do Jeruzaléma. Ano, je to pravda. Ovšem, nedá mi to. V době velikonoční bych se spíše chtěla věnovat tomu, jaké pro mne je prožívání Velikonoc právě ve světle zkušenosti putování do Izraele... Vždyť právě to, co se tam odehrálo před více než 2000 lety patří neodmyslitelně k dějinám spásy. A to, co se tam odehrálo na Velikonoce, je jejich vyvrcholením.

Letošní popeleční středa byla výzvou usebrat se na poušť. Na poušť, kterou jsem si tolik zamilovala. Ano, izraelská poušť je neopakovatelná, nepopsatelná... Behem prožívání doby postní jsem si stále více uvědomovala svoji malost, nedostatečnost a také svou malou vytrvalost. Jak snadné je dát si předsevzetí... a jak těžké je ho dovést ke zdárnému konci... Ale Hospodin je milosrdný a milostivý, jak zpíváme v Žalmu. 

Květná neděle tak byla novým impulzem a vzpruhou k tomu prožít intenzivně ty poslední dny před Velikonocemi. Prožitek Izraele mi připomínala až stylová větévka olivy, kterou mi pár dní předtím přivezl známý z pěšího putování po Izraeli. Ta větévka mi teď každý den při pohledu na kříž připomíná onen závazek, výzvu a zároveň radost, kterou jsem mohla s Kristem prožít.

Zelený čtvrtek, den, kdy si připomínáme lásku Krista, se kterou se vydal při poslední večeři, lásku, se kterou sloužil apoštolům, když jim umýval nohy... V myšlenkách jsem se musela vrátit k modlitbě v Getsemanské zahradě a ještě předtím k sestupu do Jeruzaléma údolím potoka Cedron. Nahoře jsme zpívali "Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.... Již stojí naše nohy v tvých branách Jeruzaléme!" (Ž 122) Ano, radost a zároveň obrovská výzva. Kristus zajisté také rád vstupoval a zároveň je to místo jeho největší úzkosti, ve které On, Syn Boží, prosil Otce, aby od něj odňal tento kalich... I já Boha často prosím, aby mi nedával nějakou těžkou zkoušku... na tomhle místě jsem si uvědomila, že nic není tak těžké jako úzkost, kterou prožíval Ježíš a právě díky toho je mi On nejblíže ze všech...

Velký pátek... tragedie? Možná, ale TRAGEDIE, která nakonec skončila největším vítězstvím. Křížová cesta se v Jeruzalémě na první pohled nedá projít "zbožně". V podstatě procházíte tržištěm... ale copak to v Ježíšově době bylo jiné? Stejně tak chrám Božího Hrobu. To je jedno velké "vlakové" nádraží, či odletová hala. Jinak se to popsat nedá. Klid a usebrání byste v chumlu poutníků hledali jen velmi těžko (netvrdím, že se najít nedá). 

Poklid "aliturgické" Bílé soboty lze v Jeruzalémě také zažít. Nejúžasnějším místem pro tuto tichou meditaci jsou (tedy dle mého) tzv. Jeruzalémské střechy. Když máte dost mumraje dole, ve starém městě a jeho obchodnických uličkách, prostě najdete nejbližší schody vedoucí nahoru na střechu a je to. Můžete sedět kousek od Siónu, Chrámu Božího Hrobu či jiného místa, v klidu si tam meditovat  pohledem upřeným na panorama a přitom zažívat neopakovatelnou atmosféru...

Máte-li štěstí a požádáte-li si o vstup do Chrámu Božího Hrobu v noci, můžete Chrám zažít v klidu, jen s pár lidmi (počet z každé křesťanské denominace je přesně omezen)... a tehdy opravdu zažijete toto místo jako místo modlitby, můžete meditovat nad tímto DÍLEM Kristova utrpení, smrti, ale zároveň se v poklidu připravit na Zmrtvýchvstání.

Pokud tuhle možnost nemáte, lze brzy ráno jít alespoň na bohoslužbu Vzkříšení, která je celebrována v Božím Hrobě bratry františkány. I v tuhle dobu je Chrám ještě prázdný (krom modlících se východních mnichů hned za Hrobem, kteří tedy o sobě dávají dostatečně hlasitě vědet. V bazilice v Betlémě a tady, v Jeruzaléme člověk opravdu pochopí, co to je modlit se o jednotu křesťanů - cituji o. Prokopa OSB). Po bohoslužbě je možné vstoupit do Božího Hrobu a opravdu se přesvědčit, že Kristus vstal z mrtvých, že zde není! Zážitek, který je neopakovatelný, už jen proto, že na tuto příležitost nemusíte stát frontu 2 hodiny a nemusíte se postrkovat s dalšími turisty, kteří také touží po návštěvě BH. Z Chrámu Božího Hrobu se pak ještě ráno můžete vydat na Olivovou horu a prohlédnout si tak "kapli" - tedy dnes mešitu - Nanebevstoupení... A je to. 

Od mé návštěvy v Jeruzalémě vnímám Velikonoce jinak. Možná to, co jsem popsala vypadá příliš uspěchaně, neuspořádaně, někdo řekne, že takhle si návštěvu Svaté země vůbec nepředstavoval... Vidíte... je to možná způsobeno tím, že jste na Východě, že tam je mentalita jiná... ale přesto. Myslím, že toto není nejdůležitější. To důležité je očím neviditelné (jak říká Malý Princ) a odehrává se v srdci. A v mém srdci se toho odehrálo hodně a to právě díky dní, které jsem v tichu k Jeruzalému putovala pěšky.... Zážitek pouště a poté zážitek Jeruzaléma... To vše nějak do sebe zapadne.

Celé to putování je vlastně putováním z biblických Emauz do Jeruzaléma. Jdeme trošku jinou cestou, než jakou šli apoštolové po Zmrtvýchvstání, ale stejně jako oni jdeme s Kristem... 

Já jen pevně doufám, že se do Jeruzaléma zase dostanu a budu moci zažít neopakovatelnou tamosféru míst spojených s Kristovou poslední pozemskou cestou. Při dojití na druhou stranu Olivové hory, do míst, kde je kaple Nanebestoupení Páně a odkud je výhled na Starý Jeruzalém z druhé strany... si s poutníky říkáme: "Za rok v Jeruzalémě"! A já si tady dodám: když ne fyzicky, tak při prožívání Velikonoc určitě ;)

Jak vypadají v Jeruzalémě Velikonoce? Odpověď naleznete také zde: https://www.youtube.com/watch?v=zoRsB_FO1Ps