Pěšky v Izraeli III - Judská poušť

Zamilovala jsem se…

Ano, zamilovala jsem se do Judské pouště. Není to zamilovanost do něčeho abstraktního, ale do něčeho, co mne oslovilo již v listopadu 2011, kdy jsem ji uviděla poprvé. Judská poušť je tak jiná, než jak si my – středoevropané – poušť vůbec představujeme… Není to písek, je to spíše jíl a kamení.

Při našem pěším putování jsme po této poušti kráčeli celý jeden den. Překonávali jsme nejen „sucho“, které na poušti vládne, ale zjistili jsme, že i na poušti je život… Ač byl náš evropský podzim, tedy opravdu období, kdy je na poušti ještě sucho, narazili jsme na pár kvetoucích kytiček v světle fialkové barvě. Jak nám řekla Pavla Edita, která nás na cestě provázela, na jaře, když je poušť ještě plná vláhy, je plná i takovýchto malých kvítků. Zdají se nepatrné, zanedbatelné. Když se však člověk podívá na druhou – protilehlou stranu některého pouštního kopce, vypadá, že je oděn do fialkového hávu… tak se asi budu muset někdy do pouště vypravit i v jarním období :).

Putování po poušti začalo vlastně již večer předtím. Po večeři v kibuzu Almog (pár kilometrů od břehu Mrtvého moře) jsme se vypravili na večerní modlitbu do pouště. Na poušti je samo o sobě ticho, klid… ale tohle ticho a klid poloučené ještě s takřka absolutní temnotou (tedy ne absolutní, ale takovou pořádnou), která byla chvílemi narušena pouze našimi čelovkami… a ono kráčení na místo modlitby, na kterém jsme se poprvé na naší pouti dotkli pouště… to je nezapomenutelné.

Druhý den ráno na nás v kibuzu čekal izraelský kolega a průvodce Tzachi, který s námi toto putování pouští absolvoval, protože přece jen putování pouští není nic jednoduchého, tak aby byl s námi někdo, kdo může krom Pavly Edity případně pomoci. Spolu s Tzachim jsme se tedy vypravili stejným směrem jako večer. Na místě večerní modlitby jsme měli modlitbu ranní a poté jsme pokračovali nahoru do kopců pouště… V jednom nádherném místě jsme pak slavili mši sv. a pak pokračovali dál, až se na obzoru objevila nějaká stavba. Když jsme se ještě více přiblížili, uviděli jsme nejen tento malý objekt, ale ještě jeden, mnohem větší. Bylo nám řečeno, že je to Nábí Musa, což v překladu znamená Mojžíšův hrob. Říkáte si, co by dělal Mojžíšův hrob na území Izraele, když zemřel před „hranicí“ Země zaslíbené? Vysvětlení je snadné. Místo, kde se Nábí Musa nachází, leží na staré karavanní stezce. Muslimové, kteří každoročně putují do Mekky procházeli i touto cestou a na místě dnešního Nábí Musa se údajně zastavovali, protože byla vidět hora, na které byl údajný Mojžíšův hrob. A tak si při zastavení říkali: „Podívej, tam v dáli, na té hoře je Mojžíš pochován.“ Dobře víte, jak ústní podání vypadá… Po pár generacích se tak ze zprávy, že v dáli je vidět hora s Mojžíšovým hrobem, stala zpráva: „tady je hrob Mojžíše“. A tak na tom místě vzniklo muslimské poutní místo. Kolem něj je hřbitov, který ovšem vypadá jinak, než hřbitovy, které známe… Když jsme se k Nábí Musa blížili, zpozorovali jsme obrovské množství mužů, kteří byli shromážděni na prostranství kus od mešity. Dle všeho se ten den zrovna konal muslimský pohřeb a tito muži se přišli se zemřelým rozloučit a zúčastnili se jeho pohřbu. Z piety a také z úcty a možná trochu z obav, co by mohla vyvolat skupinka Evropanů v takovém chumlu muslimů, jsme chvíli posečkali. Naštěstí se modlitby nijak neprodlužovaly a tak jsme za pár minut mohli poklidně vstoupit do objektu poutního místa a přes okénko si dokonce prohlédnout údajný Mojžíšův hrob. A nejen to, jeden místní hluchoněmý chlapec nám uvařil čaj, takže jsme mohli zakusit místní pohostinnost (tuším, že jsme dostali ještě skvělé datle, které v ČR v tak výborné kvalitě neseženete). Po občerstvení, pozdravení se s velbloudem a místníma kočkama jsme vyrazili dál do pouště.

Kromě toho, že jsme občas potkali nějaké beduínské kluky, kteří hnali stádo oveček (a my jsme obdivovali, na čem si ty ovečky tak pochutnávají, neb se z našeho pohledu zdálo, že je to jen bodláčí a ony to baštily jako největší lahůdku), jsme pomalu dorazili dolů do vádí Og. Procházeli jsme tak „korytem řeky“. Ano. Čtete dobře. Když zaprší, valí se tudy voda, kterou poušť není schopna „vstřebat“. Voda se valí neuvěřitelnou rychlostí. Takže pozor, v Izraeli se prý nejvíce lidí utopí na poušti… I my jsme druhý den měli zakusit, co znamená nebezpečí deště v poušti (ale o tom příště). V jednom ze „záhybů“ koryta jsme měli zastávku u tzv. Cistery Králů (která byla před pár dny vyčištěna a my jsme ji tak mohli vidět „v plné kráse“). Zde jsme měli přestávku a já musela přemýšlet nad tím, co se píše v Písmu o tom, jak poušť zajásá, zaplesá, rozkvete… a také o rozpukaných cisternách… Rozdíl mezi cisternou a studnou je v tom, že cisterna se naplní pouze za deště (a toho v poušti není mnoho). Není to tedy „čistá voda“, ale voda dešťová, která s sebou přináší spoustu kamení, oblázků, písku. Zároveň pak když se voda vyčerpá a než přijde voda nová, cisterna je rozpukaná, prázdná a vlastně mrtvá…

Musela jsem tak na tomto místě přemýšlet nad tím, zda také jsme schopna pro Hospodina rozkvést, zda se nebojím být pro něj krásná, zda se nebojím plesat a radovat, když přijde déšť… a zároveň se musím stále znovu ptát (a o to více nyní, v době postní), zda si nehledám pouze cisternu, místo toho, abych hledala studnu živé vody… Když jsme pak dál postupovali korytem vádí, občas jsme v něm uprostřed viděli osamělý (ale zelený) strom, který nám poskytl úkryt před palčivým sluncem… Bylo jasné, že ten strom se musel svými kořeny dostat k nějakému zdroji (možná nějaké puklině, kde se ukrývala) vody… Jinak si jen těžko dokážu představit, jak je možné, že je někde takhle uprostřed pouště a je tak krásně zelený…

S blížícím se večerem jsme opustili „území pouště“, podešli jsme dálnici a přešli na druhou stranu, kde nás již čekala krajina, ve které jsme viděli „chomáčky“ uschlé trávy. Po občerstvení u benzinové pumpy (pravé arabské kafe s kardamomem!!!), kde nás opustil náš průvodce Tzachi, jsme pokračovali ještě z kopce dolů a pak zase nahoru na protilehlý kopec, na jehož vrcholu se skrýval pouštní kemp „Genesis Land“, ve kterém jsme byli ubytováni v beduínském stanu.

Nocování na poušti bylo pro mne osobně vyvrcholením tohoto pouštního dne. Moci se dívat (dírou v plachtě) na nádhernou noční oblohu nad pouští… nezapomenutelné. Zároveň nám příroda připravila překvapení. Začalo se blýskat a tak to vypadalo, že ještě zažijeme na poušti déšť. Nakonec na něj nedošlo, ale i tak... Druhý den jsme po vyskočení ze spacáků měli ještě mši sv. s výhledem do pouště (východ slunce za celebranty)… ale o tom zase příště…

Když tady byl před pár dny kamarád z Izraele, tak jsme se bavili i o tomto putování pouští (přece jen jsme trochu exoti… jedeme z ČR, abychom se 5 dní „plahočili“ Judskýma horama a Judskou pouští). Když jsem mu popisovala své zážitky, snažila jsem se mu vysvětlit, jak nezapomenutelné pro mne bylo setkání se s pouští na „déle“, než jak tomu bylo v listopadu 2011, jaké bylo nocování na poušti… Nakonec se mi trochu vysmál. Proč? Říkal, že až příště do Izraele přijedu, vezme mne na poušť a přespíme tam ve stanu a tak poznám rozdíl… No, myslela jsem si své. Asi to bylo podobné, jako když tady byl on před rokem a půl, šli jsme na Pravčickou bránu a v lese bylo trochu sněhu. Byl natěšený jak malý kluk a já se mu snažila vysvětlit, jak že se na tom sněhu vlastně „sáňkuje“. Jedinou pomůckou mi byla stará igelitka, na kterou jsem ho posadila, poručila mu zvednout nohy a postrčila jsem ho z kopce. On mi o dva měsíce později vítězoslavně volal a popisoval, že na Golanských výšinách mají sníh, takže bere své dvě děti, igelitky a… jde je učit sáňkovat :D

Poušť je pro mne tím největším zážitkem… a má zamilovanost stále trvá!

Pokud si chcete přečíst něco o putování Judskýma horama, které předcházelo putování pouští tak článek naleznete tady