Pouť – Krakow - Czestochowa 2012
Jako poutník začátečník jsem opravdu neměl žádná očekávání, co mě na týdenní pěší pouti může potkat. Spíše jsem měl malinko obavy, jestli to má vůbec nějaký smysl a co mě to zase „proboha“ napadlo. Dnes opravdu upřímně mohu poděkovat za tento seslaný nápad.
Skupina poutníků převážně z Moravy byla vytvořena dle Gaussova rozdělení
pravděpodobnosti, tedy byla zastoupena každá generace, od náctiletých až po sedmdesátníky, střední generace byla pochopitelně nejpočetnější. Jako velký sportovní fanoušek jsem přišel i se svou osobní obětí a vzdal se sledování druhé, té zajímavější poloviny Olympijských her v Londýně. Celá pouť mi však silně připomínala slavnostní nastupování jednotlivých národů při zahájení a konci svátku sportu a míru. Od startu až do cíle se nesla česká vlajka, ačkoliv valná část skupiny (dokonce i otec Bruno z Tanzanie)
by asi raději nesla zástavu Moravy. Nápad asi trefný, i přesto se však někteří lidé neznající známé české barvy ptali vlajkonošů, odkud vlastně jsme. Dále nesměl chybět prapor s cyrilo-metodějským motivem a těžký „tlampač“, abychom mohli hlasitěji zpívat a taky se modlit.
Sdílená radost, kdy máváte širokému okolí, které se Vám odvděčuje krásným úsměvem, není opravdu přenositelná slovem. Místy na nás před vlastními domy čekaly i celé rodiny s malými dětmi a nebylo výjimkou, že nám lidé přichystali také něco k občerstvení – čistou vodu, sladké šťávy, nakrájené melouny, okurky a hlavně psychickou podporu, ať šťastně
doputujeme až do vymodleného poutního místa v Polsku. Nikdy bych neřekl, že „pouhá“ společná víra v Ježíše Krista může po celou dobu pouti tolik nadnášet.
Každý den pouti byl sice náročný, zejména ranní vstávání, ale vždy, když člověk večer uléhal na karimatku, měl pocit, že každý takto strávený den měl smysl. Pokud bych měl vypíchnout okamžik z celého putování, který mě asi nejvíce zasáhl, tak bych rád zmínil poslední sobotní den, kdy jako každé ráno byla sloužena mše svatá v přírodě. Celé sobotní ráno bylo propršené a déšť neustával. Celý proud z Krakowa čítající asi 2 tisíce poutníků dorazil ke zřícenině hradu Olsztyn, kde se měla konat mše svatá. Ve tvářích většiny poutníků jsem postřehl nepříliš veselou náladu, již způsobovalo právě ono „nepřející“ počasí. Jak jsem pochopil přímo na pouti, je již dobrým zvykem, že udělování pokoje při mši je na tomto místě trochu specifické, kdy si věřící navzájem odpouštějí a objímají se. Asi jako každý začínající poutník, jsem si v duchu představoval, jak to bude jistě křečovité až násilné. Dnes vím, že
to byl jen můj pouhý předsudek. Jakoby pouhé upřímné odpuštění v našich srdcích zažehlo stáletrvající pocit vnitřního klidu a porozumění. A možná tomu nebudete věřit, ale právě během tohoto úkonu odpouštění, nad námi náhle přestalo pršet a vysvitlo nádherné sluníčko.
Možná jsem jen naivně sentimentální, ale ve skrytu duše věřím, že to nebyla náhoda…
Lukyno, zahořelý poutník
Svědectví z předcházejících poutí lze přečíst zde a zde
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.