sv. Scholastika byla číslo :D

O svatých jen dobře... a s úctou. Ano, tak to je v naší milé církvi zvykem. (Polemiku o tom, zda postava Scholastiky vůbec jako taková existovala a zda to nebyla pouze osoba, která byla nazvána Scholastikou proto, že byla žačkou (laicky řečeno: schola - škola, scholastik - žák) sv. Benedikta a tedy jeho následovnicí nechám opět (podobně jako v příspěvku o Mladě) na mistrech věd historických... Každopádně je Scholastika považována za zakladatelku či spoluzakladatelku řádu sester benediktinek, ke kterým patřím, takže 10.2., který zbytek církve slaví jako její památku, slavíme jako slavnost). Dovolím si změnu... nehoráznou změnu. Dovolím si tvrdit, že sv. Scholastika byla prostě číslo. Proč?

Kdo neznáte onu slavnou historku čtěte níže, kdo znáte, přesuňte se ještě níže :)

Ze spisu „Dialogy o životě a divech italských otců“ od svatého Řehoře Velikého, papeže

Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží jí přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko od brány kláštera.

Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když se už začalo stmívat, společně pojedli.

A protože se mezitím během jejich zbožné besedy připozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: „Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o radostech života v nebi.“ On jí odpověděl: „Co to povídáš, sestro? Nemohu přece v žádném případě zůstat mimo svou celu.“

Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře s hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z místa, na kterém společně seděli.

Tu začal Boží muž smutně naříkat a řekl: „Bůh ti buď milostiv, sestro, cos to provedla?“ Nato ona: „Hleď, prosila jsem tě, ale tys mi nechtěl vyhovět; poprosila jsem proto svého Boha, a ten mě vyslyšel. Teď tedy jdi, můžeš-li, rozluč se se mnou a vrať se do kláštera.“

A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o duchovním životě.

Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska (1 Jan 4,8), jak říká Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protože víc milovala.

A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z jejího těla v podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe.

A tak se stalo, že ty, kdo byli vždycky jedna duše v Bohu, nerozdělil ani hrob.

Copak tohle není odvážné? Benedikt, kterého si měla vážit, byl jejím mistrem a ona ho takhle převeze. Zase jednou žena doběhla muže. Ale čím ho doběhla? Doběhla ho láskou... Prostě zase jednou žena víc milovala. Milovala Boha a milovala svého bratra, se kterým chtěla sdílet radost z toho, že oba patří Pánu. A on myslel pouze na splnění litery řehole, kterou napsal. Nutno podotknouti, že se asi od ní přece jen něčemu naučil... kdo to kdy slyšel, aby mnich byl pochován ve stejném hrobě jako mniška? A vidíte... hrob je nerozdělil - jak píše Bazil. Možná Benedikt přece jen pochopil, že jde opravdu o lásku, o to, kolik a jak milujeme... samozřejmě nejde o množství, ale o to, zda milujeme naplno a nebo jen na 10% (viz evangelium a příběh o vdově). A to je asi otázka, kterou si v souvislosti s dnešním svátkem může položit každý z nás.

Nakolik se dokáži oddat Pánu, nakolik Jej dokážu milovat? Nakolik miluju lidi ze svého okolí? A nakolik miluju sebe? Dokážu být takové číslo jako Scholastika, kterému Pán (protože ho budu milovat naplno) nic neodmítne? Kéž by to tak bylo...

Kdysi mi jeden bratr řekl,že za to, co Scholastika provedla Benediktovi, ji má velmi rád. No, přiznám barvu, že já teda taky.

A ještě PSko k tomu, co se možná Benedikt od Scholastiky ještě naučil ;)

Ve své řeholi si dává velikou práci s popsáním toho, jak má vypadat liturgie - vypisuje přesné pořadí a počet žalmů v jednotlivých "hodinkách" (ze 74 - Prolog + 73 - kapitol tomuto tématu věnuje kapitol 11) a nakonec s obrovským klidem napíše: "kdyby se toto schéma někomu nelíbilo, může si uspořádat, jak soudí, že je to lepší". Dokáže se k nějakému svému dílu takhle postavit někdo z nás? Já tedy zatím ne...