Jak se dá dostat do kláštera a zůstat tam :)

11. 2. 2010 10:11
Rubrika: Nezařazené | Štítky: tema:rady-hnuti


1. Co pro Tebe znamená být členkou Tvého řádu/komunity?

Být benediktinkou :) Je to vědomí, že patřím do řádu, který má víc něž 1500letou tradici, je stále živý a rozvíjející se.
Asi nejvíce na mne to vše "dolehlo" během světových dní mládeže v Kolíně v r. 2005. Tehdy jsem měla pár dní po věčných slibech a měla jsem se zůčastnit projektu "komunity na čas" u kostela Gross St. Martin ve středu města. Záměr byl takový, že se nás tam sjelo více než 120 bratří a sester z nejrůznějších benediktinských klášterů (54 klášterů 27 zemí) a komunit (asi 5 lidí bylo i od našich "bratranců a sestřenic" z cisterciáckého řádu). Zastoupeny byly všechny světadíly kromě Austrálie (ač i tam jsme přítomni) směsice barev a střihů hábitů byla nepřeberná (indičtí spolubratři měli například oranžové hábity :D) a to už nemluvím o směsici jazyků. A přesto. To, co tuhle celou "masu" lidí spojovalo byla liturgie. Ač v každém našem klášteře je slavena trošičku jinak, bylo to něco, kde jsme všichni zakoušeli jednotu. A to je přesně ono. Ač bych byla kdekoli na světě, vím, že když bych našla benediktinský klášter, chórová modlitba bude mít to první místo v životě komunity a že se tam budu cítit doma. (http://www.kloster-alexanderdorf.de/MI/Texte/berichte/05/05_3/wjt.htm )
Má konkrétní komunita, do které patřím, vznikla v roce 1926. Každý benediktinský klášter odpovídá na specifika prostředí, ve kterém žije. Některé kláštery tak mají školy, jiné se věnují bezdomnovcům, či mají nemocnice. Naše komunita je zvláštní v tom, že chodíme mimo klášter do civilních zaměstnání (spolupracovníci často nevědí, že jsme sestry, protože chodíme v civilu - plášť a závoj oblékáme pouze na společnou modlitbu). Zároveň čerpáme z pramene společně slavené liturgie hodin a mše sv. Ve zkratce se dá náš život popsat jako mnišský život uprostřed velkoměsta.


2. Mohla by jsi napsat pozitivum a negativum žití v komunitě?

Jako každý lidský život není ani život v komunitě úplně jednoduchý. Jako všude, jsou zde lidé různých povah a představ. Na rozdíl od životního partnera jsme si své sestry nevybraly, ale vybral nám je Pán, který je povolal. V benediktinské komunitě skládáme slib stability ve společenství, což znamená, že s těmi stejnými sestrami strávím celý život a na stejném místě (pokud člověk není poslán založit nový klášter). To nás vede k tomu, abychom na vztazích možná ještě více pracovaly. Na druhou stranu je to úžasně obohacující. Prátele si vybíráme podle toho, jak si pasujeme, jak si rozumíme. Tady jsme z jiného důvodu - povolal nás Pán a chcce, abychom v druhých hledali dobro a JEJ samého. Je to dobrodružství, které nikdy nekončí - snad až smrtí... a pak Ho uvidíme tváří v tvář.

3. Čím je Tvoje komunita typická? Proč jsi se rozhodla jít právě sem?

Jak stále opakuji, já jsem benediktinskou nikdy být nechtěla. V 15 letech jsem se přihlásila k sestrám sv. Kříže a začala k nim každý měsíc dojíždět jako kandidátka. V 18 jsem k sestrám vstoupila, no po více než roce jsem zase vystoupila, protože jsem bybla přesvědčená, že se mám vdát... :D Bylo to pro mne těžké rozhodnutí, ale cítila jsem, že to tak je správně. Velmi dlouho mne fascinovala sv. Mlada Přemyslovna a tak jsem se rozhodla v září r. 1998 jít na setkání s benediktinskou spiritualitou v Břevnově, kde jsem se chtěla dovědět něco více o tom, jak žila. Na tom setkání byly tenkrát také sestry, (Češky pobývající v Polsku) které řekly, že je možné k nim na pár dní přijet do kláštera jako host. Rozhodla jsem se jet, abych to prozkoumala... Vrátila jsem se a bylo mi jasné, že tohle opravdu není mé místo... a vidíte - za rok jsem tam nastupovala! Pán má prostě smysl pro humor :D

4. Jak reagovalo okolí, když jsi se rozhodl/a, že na sebe "vezmeš řeholní oděv", a jak to přijímá teď?

Když jsem nastupovala do Polska, vstupovala jsem do komunity žijící kontemplativní zůsob života, což znamenalo "sedět zavřená v klauzuře"... Rodiče nadšeni nebyli, ale řekli mi, že se mohu kdykoli vrátit, takže to mi dalo opravdu svobodu. Švagr mi řekl, že mne do Polska odvážet nebude, protože je stejně přesvědčený, že do tří měsíců se stejně vrátím, tak že si bude šetřit cestua benzín. Vidíte... v listopadu 09 to bylo deset let a já jsem ještě v klášteře... Ačkoli po necelých čtyřech letech jsem se spolusestrami přesídlila do německého Mnichova do mé stávající komunity, kde jsem také v roce 2005 složila věčné sliby. Od prosince 2007 jsme v Praze, kde jsme založily náš nový klášter a navázaly tak na staletou historii benediktinek v Praze.
Pro rodiče je má současná existence "v klášteře, ale v civilu" asi přijatelnější než varianta "v klášteře, v klauzuře". Dnes okolí to, že jsem řeholnice často neregistruje. Jsem prostě "žena v civilu se snubákem na ruce". Když se náhodou někteří spolupracovníci dozvěděli, kým jsem, byli překvapeni, protože jsem přece "úplně normální" a to si myslím, je asi největší poklonou.

zvu na naše oficiální web. stránky: http://www.benediktinky.cz/

Trošku více o mé cestě a našem způsobu života si můžete přečíst zde:
http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=5043
http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=662
http://www.dobraadresa.cz/2006/DA12_06.pdf - od str. 4
http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=5638&webSSID=6a5250c2d65174f42a1906625eeb0ad2

Zobrazeno 11117×

Komentáře

dadinka

Hezký a zajímavý článek. A už ten titulek by se dal dobře použít jako originální název filmu:)

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz